Dnesek byl ve znamení zájezdu do Nesebaru, starobylého mestecka, které lezí na ostruvku spojeném s novou cástí mesta jen hrází se silnicí, chodníkem atp. (kdysi to byl sice poloostrov, ale pak ho jednoho dne odrízl záliv). Vcerejsí pruvodkyne ze Sozopolu s námi sice jela, ale ve druhém autobuse, takze my jsme meli Miglenu Lecovou, studentku Bohemistiky na univerzite v Sofii, ale byla minimálne stejne suprová. Behem cesty nám podávala parádní výklad o tom, kudy projízdíme, co kde vidíme, dozvedeli jsme se i neco z historie (neríkám, ze si z toho moc pamatuju, ale poslechl jsem si to rád a treba si nekdy na neco vzpomenu).

Co jsem si zapamatoval (OK, tak co jsem si napsal do PDA) je, ze Primorsko má zhruba 3 tisíce stálých obyvatel a behem turistické sezóny jich v mestecku bývá az patnáct tisíc. Uz chápu ty preplnené ulice, dále ve vnitrozemí je totiz v podobne velkých vesnicích aut jako safránu a i majitelé staré Volhy, Moskvice nebo Trabantu platí za boháce. Az teprve v téhle souvislosti si clovek uvedomí, jak jsou na tom prímorská letoviska díky turistickému ruchu dobre. Clovek pak muze strávit parádní dovolenou v príjemne zarízených hotelích ci penzionech a zdejsí chudobu mu pripomíná jen chování nekterých lidí v oblasti sluzeb (v Cesku si císník nedovolí ríct vám: „pockejte, prijdu pozdeji, ted nemám cas“ – doslova tímto zpusobem, v Bulharsku jo). Nicméne zkuste si svoje výdaje za dovolenou ci zdejsí ceny (sekce ceník, odkaz vlevo) srovnat s prumernou mzdou, která je v Bulharsku 200 LEV. Duchodci potom berou zhruba 80 LEV. Reknete sami, vy byste s tím vyzili?

Ale zpet k Nesebaru, Miglena nás predala Stilijanovi, který je ucitelem cestiny na univerzite v Sofii a ten nám predvedl více nez hodinový, naprosto dokonalý a spickový výklad o meste, o jednotlivých památkách. Prozradil nám radu legend, dozvedeli jsme se vse o historii, no proste paráda. Me zaujalo hlavne to, ze na tak malém prostoru (netroufnu si na blizsí odhad, ale po obvodu se dá obejít za 20 minut) fungovalo svého casu 45 kostelu. Nekteré se nedochovaly, nekteré chátrají, jen pár jich je udrzovaných. Vsechny mají jedno spolecné – jsou malé. Duvod je prostý. Bulharsko bylo castým cílem nájezdníku z Turecka, kterí planili zdejsí krajinu. Bulhari tedy kostely chránili tak, ze nebyly o moc vyssí nez Turek na koni, aby nelákaly pozornost a nebyly Turky znesveceny.

Pak následovala dvouhodinová prohlídka. Na muj vkus opet dlouhá, ale kdo si chtel jít do restaurace, urcite ji ocenil. Já jsem nekolikrát prosel mesto, presel hráz do nové cásti a zjistil, jak se v Bulharsku kradou retízky. Takze, pokud si budete kupovat korálky z muslicek a podobné nesmysly na krk, dejte si pozor… Babky, které je obvykle prodávají, jsou totiz docela sikovné a kdyz je necháte, aby vám tyhle vecicky povesily na krk, pár vám jich navesí, abyste si je vyzkouseli a vybrali si a az si vyberete a prodavacky vám je budou sundávat, porádne si hlídejte, aby vám nesundaly taky vase puvodní, zlaté ci stríbrné sperky. Jenom zasnu, na co vsechno jeste ti zlodeji neprijdou.

Ta nejúchvatnejsí cást výletu, vecer ve vesnici Orizare, vsak byla teprve pred námi. Z Nesebaru je to do Orizare asi 12 kilometru (Nesebar samotný je od Primorska takových 80 km). Autobusy nás vysadily u chalupy, kde nás privítal krojovaný dudák a cérecka, která nabízela chléb se solí. Tady jsem to lehce nevychytal a té soli si vzal hodne, nastestí jejich sul není tak slaná jako treba u nás. Poté jsme si mohli prohlédnout statek, charakterizoval bych to jako takový dobre udrzovaný skanzen, protoze skutecné domy na vesnici vidíte jinde – otlucené chalupy, chudoba – to tomuhle stavení nedominovalo. Ve skanzenu byl videt funkcní vodní mlýn (resp. mlýnské kolo), domecek zarízený v byzantském stylu (a uvnitr byla taková stará babicka, která sila koberce), nechybel dvorek se zvíraty (krocani, slepice, prase, osel, kurata atp.), vsude kolem spousta pekne upravené zelene.

Pak jsme si sedli ke stylovým dreveným lavicím a zacala hostina. Já jsem se uprímne pred zájezdem nejvíc tesil na ochutnávku bulharských jídel, ale tech moc nebylo. Servíroval se sopský salát, cocková polívka (v Bulharsku je tradicnejsí spís fazolacka), pulka kurete s bramborem a zelím (syrový zelný salát, nikoliv varené ci dusené zelí) a nakonec dezert tvarem i chutí pripomínající strudl, ale sladsí.

Od hostiny nás vytrhoval zajímavý program. Klávesistu a kytaristu, hrající slágry let sedesátých az devadesátých, vystrídal dudák, bubeník a harmonikár, dve cérecky a dva chlapci a v krojích predvedli radu bulharských tancu. Krojovaná zpevacka nám zazpívala nekolik místních lidovek a pak prisel zlatý hreb vecera, kouzelník Alibaba. Jak jsem starej, tak jsem byl jeho vystoupením nadsenej. Bylo vtipné, velmi dobre pripravené, zapojil do nej deti i dospelé a vsichni se dokonale bavili. Polykání ohne není ono, ale prejízdet si ohnem po ruce a vázne tlacit, prípadne jíst vatu a pak z ní vytáhnout dlouhou snuru na konci zakoncenou nekolika sátky, to byly velmi povedené triky. Jeho vystoupení trvalo mozná pul hodiny, nesledoval jsem cas, ale bylo super a vubec se pri nem nedalo jíst, clovek ho musel porád sledovat. Ale co, v Bulharsku se nejí tak jako u nás, v Bulharsku se jí dlouho a pomalu.

Pak se tancovalo. Majitelka vesnického skanzenu mela padesátiny, jeden z turistu mel sedesátiny, takze to bylo potreba dukladne oslavit. Zapojily se i nase pruvodkyne, zapojila se snad pulka zájezdu, nejprve se tancil nejaký místní tanec, který krojované tanecnice a tanecníci zakrátko vsechny na parketu naucili. No a následovala volná zábava, kdy se tancilo vsechno – od plouzáku po rock’n’roll.

Zlatý hreb vecera prisel kolem pul desáté vecer v podobe tance na zhavém uhlí. Jde o starý pohanský zvyk, dodrzuje se pravidelne kazdý rok a v nasem prípade slouzil sice jen jako atrakce pro turisty, ale stála za to. Nejlepsí stejne bylo, kdyz tanecnice odesla a pár odvázlivcu ci neduverivcu se rozhodlo po tom zhavém uhlí prebehnout. Já ne, sice rád experimentuji, ale sebevrah nejsem :o)

No, protoze jsem jel do Nesebaru sám a stoly byly po sesti, nasel jsem nové známé z Broumova – peticlennou rodinu, která si prisedla uz v autobuse. Na zájezdu tady byli s Fischerem, to jsem ani nevedel, ze Fischer uz lítá do Bulharska. Popili jsme víno, které se cepovalo ze sudu (divné jen, ze nebyly nijak oznacené a kdyz clovek vytusil, ze ten se zlutou etiketou bude bílé víno a ten s cervenou cervené, bylo to presne naopak) a dobre pokecali. Tak dobre, ze kdyz jsme v pul dvanácté odjízdeli (nikomu z nás se nechtelo, ani pruvodkyním, ale protoze puvodne plánovaný návrat byl o hodinu dríve, nebylo zbytí), nacepovali jsme si jeste litr a pul vína do láhve, popíjeli cestou zpet v autobuse a pokracovali v Tequilla baru. Domu jsem dosel ve tri, coz vysvetluje, proc se tenhle zápisek v denícku objevil pozdeji nez obvykle, to ze momentálne skoro nemuzu mluvit asi není treba dodávat :o)

A záver? Pokud jedete do Primorska, urcite si nenechte výlet do Nesebaru spojený s návstevou bulharské vesnice od Alexandrie ujít (a nemusíte být ani její klienti, nabídka platí pro vsechny zdejsí ceské a slovenské turisty). Dospelý sice zaplatí 42 LEV (deti asi méne, ale nevím presne kolik), nicméne verte mi, zejména kvuli tomu veceru v Orizare to opravdu stojí za to a jestli kvuli necemu pojedu do Bulharska zase na dovolenou, tak to bude práve kvuli tomuhle výletu. Ta hromada dojmu se totiz nedá ani porádne popsat, to se proste musí zazít.