úvodní stránka

 Praktické info:
- Info o cenách
(jídlo, pití, pláže...)
- Kurzovní lístek
kde výhodně směnit
- Mobily a internet
vše o komunikacích
- V restauraci
(jak to chodí...)
- Mapa Primorska
(+ důležitá místa)

 Deníček:
- Neděle 3.8., den 1.
- Pondělí 4.8., den 2.
- Úterý 5.8., den 3.
- Středa 6.8., den 4.
- Čtvrtek 7.8., den 5.
- Pátek 8.8., den 6.
- Sobota 9.8., den 7.
- Neděle 10.8., den 8.
- Pondělí 11.8., den 9.
- Úterý 12.8., den 10.
- Středa 13.8., den 11.
- Čtvrtek 14.8., den 12.
- Pátek 15.8., den 13.
- Sobota 16.8., den 14.
- Sobota 17.8., den 15.

- Fotogalerie
 
Středa 13.8., den 11.

Dnešek byl ve znamení zájezdu do Nesebaru, starobylého městečka, které leží na ostrůvku spojeném s novou částí města jen hrází se silnicí, chodníkem atp. (kdysi to byl sice poloostrov, ale pak ho jednoho dne odřízl záliv). Včerejší průvodkyně ze Sozopolu s námi sice jela, ale ve druhém autobuse, takže my jsme měli Miglenu Lečovou, studentku Bohemistiky na univerzitě v Sofii, ale byla minimálně stejně suprová. Během cesty nám podávala parádní výklad o tom, kudy projíždíme, co kde vidíme, dozvěděli jsme se i něco z historie (neříkám, že si z toho moc pamatuju, ale poslechl jsem si to rád a třeba si někdy na něco vzpomenu).

Co jsem si zapamatoval (OK, tak co jsem si napsal do PDA) je, že Primorsko má zhruba 3 tisíce stálých obyvatel a během turistické sezóny jich v městečku bývá až patnáct tisíc. Už chápu ty přeplněné ulice, dále ve vnitrozemí je totiž v podobně velkých vesnicích aut jako šafránu a i majitelé staré Volhy, Moskviče nebo Trabantu platí za boháče. Až teprve v téhle souvislosti si člověk uvědomí, jak jsou na tom přímořská letoviska díky turistickému ruchu dobře. Člověk pak může strávit parádní dovolenou v příjemně zařízených hotelích či penzionech a zdejší chudobu mu připomíná jen chování některých lidí v oblasti služeb (v Česku si číšník nedovolí říct vám: „počkejte, přijdu později, teď nemám čas“ – doslova tímto způsobem, v Bulharsku jo). Nicméně zkuste si svoje výdaje za dovolenou či zdejší ceny (sekce ceník, odkaz vlevo) srovnat s průměrnou mzdou, která je v Bulharsku 200 LEV. Důchodci potom berou zhruba 80 LEV. Řekněte sami, vy byste s tím vyžili?

Ale zpět k Nesebaru, Miglena nás předala Stilijanovi, který je učitelem češtiny na univerzitě v Sofii a ten nám předvedl více než hodinový, naprosto dokonalý a špičkový výklad o městě, o jednotlivých památkách. Prozradil nám řadu legend, dozvěděli jsme se vše o historii, no prostě paráda. Mě zaujalo hlavně to, že na tak malém prostoru (netroufnu si na bližší odhad, ale po obvodu se dá obejít za 20 minut) fungovalo svého času 45 kostelů. Některé se nedochovaly, některé chátrají, jen pár jich je udržovaných. Všechny mají jedno společné – jsou malé. Důvod je prostý. Bulharsko bylo častým cílem nájezdníků z Turecka, kteří planili zdejší krajinu. Bulhaři tedy kostely chránili tak, že nebyly o moc vyšší než Turek na koni, aby nelákaly pozornost a nebyly Turky znesvěceny.

Pak následovala dvouhodinová prohlídka. Na můj vkus opět dlouhá, ale kdo si chtěl jít do restaurace, určitě ji ocenil. Já jsem několikrát prošel město, přešel hráz do nové části a zjistil, jak se v Bulharsku kradou řetízky. Takže, pokud si budete kupovat korálky z mušliček a podobné nesmysly na krk, dejte si pozor… Babky, které je obvykle prodávají, jsou totiž docela šikovné a když je necháte, aby vám tyhle věcičky pověsily na krk, pár vám jich navěší, abyste si je vyzkoušeli a vybrali si a až si vyberete a prodavačky vám je budou sundávat, pořádně si hlídejte, aby vám nesundaly taky vaše původní, zlaté či stříbrné šperky. Jenom žasnu, na co všechno ještě ti zloději nepřijdou.

Ta nejúchvatnější část výletu, večer ve vesnici Orizare, však byla teprve před námi. Z Nesebaru je to do Orizare asi 12 kilometrů (Nesebar samotný je od Primorska takových 80 km). Autobusy nás vysadily u chalupy, kde nás přivítal krojovaný dudák a cérečka, která nabízela chléb se solí. Tady jsem to lehce nevychytal a té soli si vzal hodně, naštěstí jejich sůl není tak slaná jako třeba u nás. Poté jsme si mohli prohlédnout statek, charakterizoval bych to jako takový dobře udržovaný skanzen, protože skutečné domy na vesnici vidíte jinde – otlučené chalupy, chudoba – to tomuhle stavení nedominovalo. Ve skanzenu byl vidět funkční vodní mlýn (resp. mlýnské kolo), domeček zařízený v byzantském stylu (a uvnitř byla taková stará babička, která šila koberce), nechyběl dvorek se zvířaty (krocani, slepice, prase, osel, kuřata atp.), všude kolem spousta pěkně upravené zeleně.

Pak jsme si sedli ke stylovým dřevěným lavicím a začala hostina. Já jsem se upřímně před zájezdem nejvíc těšil na ochutnávku bulharských jídel, ale těch moc nebylo. Servíroval se šopský salát, čočková polívka (v Bulharsku je tradičnější spíš fazolačka), půlka kuřete s bramborem a zelím (syrový zelný salát, nikoliv vařené či dušené zelí) a nakonec dezert tvarem i chutí připomínající štrůdl, ale sladší.

Od hostiny nás vytrhoval zajímavý program. Klávesistu a kytaristu, hrající šlágry let šedesátých až devadesátých, vystřídal dudák, bubeník a harmonikář, dvě cérečky a dva chlapci a v krojích předvedli řadu bulharských tanců. Krojovaná zpěvačka nám zazpívala několik místních lidovek a pak přišel zlatý hřeb večera, kouzelník Alibaba. Jak jsem starej, tak jsem byl jeho vystoupením nadšenej. Bylo vtipné, velmi dobře připravené, zapojil do něj děti i dospělé a všichni se dokonale bavili. Polykání ohně není ono, ale přejíždět si ohněm po ruce a vážně tlačit, případně jíst vatu a pak z ní vytáhnout dlouhou šňůru na konci zakončenou několika šátky, to byly velmi povedené triky. Jeho vystoupení trvalo možná půl hodiny, nesledoval jsem čas, ale bylo super a vůbec se při něm nedalo jíst, člověk ho musel pořád sledovat. Ale co, v Bulharsku se nejí tak jako u nás, v Bulharsku se jí dlouho a pomalu.

Pak se tancovalo. Majitelka vesnického skanzenu měla padesátiny, jeden z turistů měl šedesátiny, takže to bylo potřeba důkladně oslavit. Zapojily se i naše průvodkyně, zapojila se snad půlka zájezdu, nejprve se tančil nějaký místní tanec, který krojované tanečnice a tanečníci zakrátko všechny na parketu naučili. No a následovala volná zábava, kdy se tančilo všechno – od ploužáků po rock’n’roll.

Zlatý hřeb večera přišel kolem půl desáté večer v podobě tance na žhavém uhlí. Jde o starý pohanský zvyk, dodržuje se pravidelně každý rok a v našem případě sloužil sice jen jako atrakce pro turisty, ale stála za to. Nejlepší stejně bylo, když tanečnice odešla a pár odvážlivců či nedůvěřivců se rozhodlo po tom žhavém uhlí přeběhnout. Já ne, sice rád experimentuji, ale sebevrah nejsem :o)

No, protože jsem jel do Nesebaru sám a stoly byly po šesti, našel jsem nové známé z Broumova – pětičlennou rodinu, která si přisedla už v autobuse. Na zájezdu tady byli s Fischerem, to jsem ani nevěděl, že Fischer už lítá do Bulharska. Popili jsme víno, které se čepovalo ze sudů (divné jen, že nebyly nijak označené a když člověk vytušil, že ten se žlutou etiketou bude bílé víno a ten s červenou červené, bylo to přesně naopak) a dobře pokecali. Tak dobře, že když jsme v půl dvanácté odjížděli (nikomu z nás se nechtělo, ani průvodkyním, ale protože původně plánovaný návrat byl o hodinu dříve, nebylo zbytí), načepovali jsme si ještě litr a půl vína do láhve, popíjeli cestou zpět v autobuse a pokračovali v Tequilla baru. Domů jsem došel ve tři, což vysvětluje, proč se tenhle zápisek v deníčku objevil později než obvykle, to že momentálně skoro nemůžu mluvit asi není třeba dodávat :o)

A závěr? Pokud jedete do Primorska, určitě si nenechte výlet do Nesebaru spojený s návštěvou bulharské vesnice od Alexandrie ujít (a nemusíte být ani její klienti, nabídka platí pro všechny zdejší české a slovenské turisty). Dospělý sice zaplatí 42 LEV (děti asi méně, ale nevím přesně kolik), nicméně věřte mi, zejména kvůli tomu večeru v Orizare to opravdu stojí za to a jestli kvůli něčemu pojedu do Bulharska zase na dovolenou, tak to bude právě kvůli tomuhle výletu. Ta hromada dojmů se totiž nedá ani pořádně popsat, to se prostě musí zažít.