úvodní stránka

 Praktické info:
- Info o cenách
(jídlo, pití, pláže...)
- Kurzovní lístek
kde výhodně směnit
- Mobily a internet
vše o komunikacích
- V restauraci
(jak to chodí...)
- Mapa Primorska
(+ důležitá místa)

 Deníček:
- Neděle 3.8., den 1.
- Pondělí 4.8., den 2.
- Úterý 5.8., den 3.
- Středa 6.8., den 4.
- Čtvrtek 7.8., den 5.
- Pátek 8.8., den 6.
- Sobota 9.8., den 7.
- Neděle 10.8., den 8.
- Pondělí 11.8., den 9.
- Úterý 12.8., den 10.
- Středa 13.8., den 11.
- Čtvrtek 14.8., den 12.
- Pátek 15.8., den 13.
- Sobota 16.8., den 14.
- Sobota 17.8., den 15.

- Fotogalerie
 
Sobota 17.8., den 15.

Dovolená skončila. Už jsem zpět v České republice, na rychlé lince, a krom normální práce jsem se rozhodl ještě předělat tyhle stránky z osobního deníčku na web o Bulharsku na informace, které mě osobně zajímaly před odletem, nenašel jsem je a musel jsem si je zjistit sám na místě. Člověk by neřekl, jak chudé jsou prezentace o této, českými turisty po Slovensku a Chorvatsku nejnavštěvovanější zemi.

No ale zpět k deníčku. Včera večer jsem vyrazil do města utrácet peníze, nakoupil jsem dárečky a povečeřel pizzu. Ne ale obyčejnou a nařezanou, kterou nabízejí stánkaři za 1,50 LEV, ale takovou nabobtnalou, kulatou (sice menší než je obvyklá, ale zase sytější a větší než je ten nářez) taky za 1,50 LEV. Pokud máte rádi pizzu a budete si ji chtít na ulici koupit, doporučuji právě tu kulatou – v Primorsku ji mají například v bílém stánku vedle dřevěné restaurace kousek na hlavní třídě po pravé straně kousek od náměstí. Taky jsem koupil nějaké turistické serepetičky a Mavrut – typické bulharské víno. Jako dárek z Bulharska mi přišlo originální a zároveň užitečnější než všelijaké mušle, vypreparovaní a nalakovaní krabi či dřevěné podkovičky.

Protože ale nějaké peníze stále zbyly, vyrazil jsem do města ještě dnes. Jednak koupit snídani (sladký preclík :o)), druhak je utratit. Neměl jsem s tím ale problém, na tržišti jsem totiž našel stánek s Tzatziky (nebo Caciky, prostě typicky bulharské koření), takže jsem koupil dvě skleničky. Překvapilo mě, že když jsem byl v Bulharsku před dvanácti lety, měli tohle koření snad u každého stánku, tentokráte jsem ale viděl snad jeden nebo dva stánky s touhle ingrediencí (která už byla otestována dnes večer v omáčce na špagety :o)) a to ještě pěkně zastrčené. Ach jo, proč to, co je dobré a patří k bulharskému folklóru, z tržišť mizí a nahrazují to levné a cetky, které se navíc dají najít všude, kde se vyskytují turisti? Za zbylé peníze jsem hodlal koupit Kaškaval, ale dva jsem nakonec musel oželet, protože jsem objevil energy-drink, jehož obal ještě nemám ve své sbírce a… prostě život je otázkou priorit, takže volbu dva Kaškavaly nebo energy-drink vyhrál energy-drink :o)

No a pak už bylo jen balení a cesta zpět. Balení vína bylo jednoduché, zabalilo se do ručníku aby se nerozbilo a cestu opravdu v pohodě přežilo. Horší to bylo s dvěma a půl kilogramy Kaškavalu, který jsem tak porůznu nakoupil (trvanlivost má do února příštího roku, takže jestli přežil cestu, vydrží). Šel do batohu nahoru tak, aby se moc nezahřál v letadle a perném dni a aby taky přežil v původní bločkové podobě (byl zatavený v igelitu). Můj optimismus týkající se toho, že cestu Kaškaval bez problémů přežije, však začal slábnout hned v Primorsku. To když nám v Alexandrii naplánovali odjezd na 11:35 (a ať tam jsme prý včas, čekat na nás nikdo nebude), zatímco ve skutečnosti jsme odjížděli ve 12:15 a celou dobu na nás na místě srazu pražilo slunce (stejně jako na batohy). A to kolem nás prosím tři autobusy projely, jeden dokonce zastavil a část z nás nabral, bohužel naše jména mezi těmi šťastnými nebyla. Ach jo.

Nejzábavnější byla cesta zpět. V Burgasu jsme byli odbaveni v moderní odletové hale, která mi vůbec neseděla k jinak chudému vzhledu bulharských měst a vesnic. Jediné, co nezklamalo, byly palubní vstupenky – univerzální, na kusu tvrdého recyklovaného papíru vytištěná vstupenka, na kterou se do vyznačeného bílého místa psalo číslo sedadla a letu :o) S tím jsem se ještě nesetkal, takže určitě vyfotím a přidám do galerie. Let jinak proběhl bez problémů, překvapivě jsme odletěli s půlhodinovým předstihem (a o půlhodiny dříve jsme také přistávali v Praze). Jídlo na palubě bylo dobré, jenom zafungoval zákon schválnosti – měl jsem pořádný hlad a seděl jsem až v poslední řadě, takže jsem na jídlo čekal nejdéle. Navíc jich měli připravených málo, takže pak museli přidělávat. Ach jo. Na druhou stranu mi to strádání vynahradily parádní turbulence před přistáním – dobře, že jsem se nepřipoutal na přistání a perfektně to maskoval igelitkou, mohl jsem si to skvěle vychutnat. Nechápu, proč někteří spolucestující vepředu vyděšeně hýkali, možná jen hlasitě přemýšleli, jestli to jídlo, co před chvílí pozřeli, ještě chvíli udrží v žaludku, nebo zda jim přijde vhod pytlík v kapsičce na sedadle před nimi :o) Nakonec jej ale nevyužil nikdo. A tak už mě jen čekala cesta domů, Dita s Patrickem byli poměrně přesní (akorát že na původně ohlášený přílet, takže jsme si půl hodinky počkali). A Dita mě navíc potěšila hned na letišti hromadou lichotek; prý jsem krásně opálený, vypadám odpočatě a navíc jsem prý zhubnul – no řekněte, může nějaká dovolená skončit líp? :o)