úvodní stránka

 Praktické info:
- Info o cenách
(jídlo, pití, pláže...)
- Kurzovní lístek
kde výhodně směnit
- Mobily a internet
vše o komunikacích
- V restauraci
(jak to chodí...)
- Mapa Primorska
(+ důležitá místa)

 Deníček:
- Neděle 3.8., den 1.
- Pondělí 4.8., den 2.
- Úterý 5.8., den 3.
- Středa 6.8., den 4.
- Čtvrtek 7.8., den 5.
- Pátek 8.8., den 6.
- Sobota 9.8., den 7.
- Neděle 10.8., den 8.
- Pondělí 11.8., den 9.
- Úterý 12.8., den 10.
- Středa 13.8., den 11.
- Čtvrtek 14.8., den 12.
- Pátek 15.8., den 13.
- Sobota 16.8., den 14.
- Sobota 17.8., den 15.

- Fotogalerie
 
Středa 6.8., den 4.

Dnešní den jsme vůbec nešli k moři a raději jsme vyrazili na expediční cestu do Burgasu. Ten je od Primorska vzdálen asi 60 kilometrů a poměrně často tam jezdí autobusy. Vlastně mikrobusy. Jednosměrná jízdenka pro jednoho stojí 3,5 LEV, což není zase tolik. Autobusové nádraží jsme našli poměrně snadno, je přímo naproti hlavní ulici, asi tři minuty pěší chůze od restaurace „Na růžku“ (důležitý orientační bod :o)). Krom starých autobusů (my jsme jeli naštěstí mikrobusem, který autobusům alternuje) s dveřma ještě na kliku mě zaujal fakt, že příjezd na stanoviště je možný jen přes závoru – a ta není na žádnou automatiku, nýbrž na ruční práci. Hlídač sedící celý den na židli mezi příjezdovou a odjezdovou závorou povolí provázek, závora se zvedne, autobus projede, řidič provazem stáhne závoru, zauzluje a zase je zavřeno.

Do Burgasu jsme vyrazili autobusem v deset ráno, před jedenáctou jsme byli na místě. Netrvalo ani pět minut a byli jsme i okradeni. Jak se to stalo? Slečny chtěly nutně na záchod, mezitím se ke mně přitočil nějaký Bulhar a vnucoval mi LEVa za výhodný kurz 2 LEV za 1 EUR. Nešel jsem do toho, protože jsem se bál, že peníze budou falešné. Nakonec to vypadalo že ne, známá se tedy nechala zlákat a směnila 50 EUR. Peníze přepočítala, všechno sedělo. Když je přepočítávala podruhé, oslovil nás druhý muž, prý jestli nechceme taxi a jestli náhodou nejsme Češi nebo Slováci. Všichni jsme se pochopitelně otočili. Peníze měla známá stále v ruce. První kšeftman během snad pěti deseti vteřin, než jsme odpálkovali taxikáře, dokázal ukrást ze 100 LEV, které nejprve skutečně předal, rovných sedmdesát a v cukuletu zmizel. Nechal spodní desetilevovku, horních deset dvoulevovek, sebral peníze uprostřed tak, že si toho známá vůbec nevšimla a zjistila to až při dalším přepočítávání. To už ale bylo pozdě.

Nechápu tu drzost zloděje, protože když měnil peníze, vyfotil jsem ho – a on mě viděl :o) Asi si ale řekl, že v zemi, kde platí bulharské zákony, mu nic nehrozí. Asi je to tak, policisty jsme nepotkali, já jsem jen dvakrát zahlédl policejní auto a to vysvětluje všechno. Policie v Bulharsku se projíždí starými Ladami s jedním či dvěma malými kulatými modrými majáčky na střeše, což je jediné identifikující znamení, podle kterého zjistíte, že jde o policejní auto. Nepočítáme-li uniformu řidiče.

Než jsme se vymotali z autobusového nádraží, oslovili nás ještě dva další týpci s nabídkou směny peněz s výhodným kurzem. Oběma jsme poděkovali za jejich ochotu se slovy, že už jsme se jednou okrást nechali a to nám pro dnešek stačí. Pochopitelně se cítili dotčeni a od plic si zanadávali. Po otřesném zážitku slečny potřebovaly na záchod, já měl zase hlad, protože jsme nesnídali, takže jsme sedli do restaurace. Testnul jsem šopák – jedním slovem mňam, zapili jsme to nějakýma Fantama, kafíčkem a vyrazili. Při placení jsme dali servírce větší dýško, ta se k nám vděčně přitočila a skoro šeptem nás upozornila, abychom neměnili peníze na ulici, jen ve směnárnách. Mě to musela říct čtyřikrát, protože jsem jí vůbec neslyšel – asi měla strach, těch parchantů totiž bylo všude kolem plno. Odpověděli jsme, že už jednu zkušenost máme taky, poděkovali a odešli. Takže až pojedete do Burgasu, dejte si bacha, ať nedopadnete jako my.

Celý den jsme poté strávili nakupováním. Holky prošmejdily každý krám s botama a oblečením, já se soustředil na elektroniku, mobilní telefony atp. Jen pro info, v Bulharsku se dají velmi výhodně koupit kožené kabáty (za 1/3 ceny toho co v CZ), holky tady můžou pořídit velmi levně velmi pěkné boty (od šlapek k moři přes podpatkové kopyta až po kozačky). Řekl bych, že jak jsou Bulhaři chudí, boty tady mají fakt moc pěkné – takovou nabídku by mohli mít v Česku, to by pak byla radost chodit po ulici. Z mobilů mě zaujal diamantový Samsung za 700 LEV (do Česka se oficiálně nedováží, vlastně vůbec do Evropy, šedý dovoz pak stojí cca 12 – 12,5 tisíce korun).

Nejvíc jsem se pochopitelně těšil na oběd. Kousíček od hlavní zóny jsme narazili na poměrně dobře ukrytou restauraci. Sice neměla zahrádku, ale vnitřek byl v podstatě jakoby skleník a hlavně byla velmi příjemně zařízená a dobře klimatizovaná. Výslovně jsem si coby předkrm vyžádal nakrájený Kaškaval, abych věděl, který ze sýrů, co už jsem ochutnal, to je. Nebyl to žádný, čili to co jsem popisoval byl žlutý sýr a bulharský sýr, ale Kaškaval je ještě něco jiného. Je měkký, chutná jakoby byl ovčí. Je lehce slaný, ale jen lehce a je strašně dobrý. Mňam. Jako hlavní jídlo jsem si dal kuřecí stejk se šunkou, modrým a žlutým sýrem. Bohužel ten sýr byl nastrouhaný, takže bylo nemožné zjistit, který je který – oba totiž měly bílou barvu. Zajímavá byla i kombinace hranolek a bulharského sýra, kterou si zvolila jedna ze slečen. Schválně si zkuste někdy udělat talíř hranolek a nastrouhejte na něj balkánský sýr – budete příjemně překvapeni, jak to chutná. Krom toho jsem ještě neodmítl ochutnat kuřecí kousky smažené v nějakém spešl-kořeněném těstíčku, byly moc dobré. Jejich koření si asi budu muset koupit a dovézt, alespoň dvě skleničky.

Odpoledne už jsem byl zmátožený chozením po obchodech i sluníčkem, takže jsem se těšil na 16:20, kdy odjížděl autobus zpět směr Primorsko. Chvíli jsme uvažovali i o taxíku, v Primorsku nám nabízeli, že nás do Burgasu zavezou za 4 LEV na osobu, obavy však převážily a my počkali na autobus. A jeli jsme jím i přesto, že jeden ze spolucestujících smrděl jak bolavá noha, tak nechutný smrad už jsem dlouho necítil. Jenomže delegáti cestovních kanceláří nás před taxikáři varovali – prý turisty neodvezou tam, kam chtějí a ještě je okradou. Sice rád testuji nové a nepoznané, o čemž ostatně svědčí i tento blok, v tomto případě jsem si ale řekl, že nemusím zažít všechno.

Pláže v Burgasu se mi moc nelíbily. Burgas je přeci jenom velké přístavní město, já mám raději klidné, pěkně upravené pláže – z tohoto pohledu je Primorsko ideální. Nezaujal mě ani Sozopol, jímž jsme projížděli – pláže jsou tam poměrně malé a hodně přeplněné – ve srovnání s tím je jižní pláž v Primorsku úplná pohádka. Na druhou stranu je Burgas výhodnější pokud jde o kurz pro výměnu peněz, nákupy tam ale levnější nejsou, alespoň jsme si toho nevšimli. Jen je tam větší nabídka, své obchody tam mají světoznámé značky a narazili jsme na dvě shopping centra, byť nebyla nijak velká. Pozor ale na žebráky kolem nich, spousta dětí (více či méně špinavých a poslintaných) chodí po ulicích s nataženou rukou, případně se snaží líbat nohy atp.). Matky se neváhají otravovat i v restauracích, ale tam se s nimi personál nemaže, takže moc šancí nemají. Nijak příjemná setkání to ale nejsou. Jo a v Burgasu mají taky McDonnalda, nejednoho, nabídka je stejná jako v Česku, ceny jsem bohužel zapomněl zjistit.


Dnes jsme na večeři vyrazili do restaurace kousíček od Coctail baru Tropic. Slečny si daly klasiku (brambory s houbama, drůbeží špíz atp.) – to se pak špatně ochutnává, když se někdo bojí experimentovat. Třetí slečna šla do smažených slávek, což jsou vnitřky velkých černých mušlí. Nutno říct, že to byla mňamka a udělala z nás nejlíp. Já jsem otestoval krabí nářez, ale to nebylo nic jiného než krabí prsty, které se dají koupit i v Česku, akorát byly smažené v nějakém spešl těstíčku. Dobré, ale stejně jsem byl zklamanej. Pak jsem si dal rybu, nějaký Lefern nebo tak nějak, patřila k nejdražším na jídelním lístku, ale nedoporučuju. Ryby jsou fajn, Lefern taky, ale chutná úplně obyčejně jako obyčejná ryba. Žádné zvláštní koření, žádná zvláštní úprava, prostě kdybych si dal pstruha za méně než poloviční cenu, pochutnal bych si stejně. Ani masa neměl Lapran víc, ani kostí míň, prostě normálka. Investovat do drahých ryb se tady moc nevyplácí. Tuto restauraci doporučuji, majitel (alespoň tak vypadal) totiž rozumí i mluví Česky a ačkoliv jeho čeština není perfektní, snaží se konverzovat i vtipkovat - a to se cení. Restaurace je pěkně zařízená a není ani drahá.

Cestou zpět jsme se opět stavili u Johnyho v baru. Holky chtěly ochutnat nějaký jahodový drink. Byl docela dobrý. Já jsem si podle obrázku vybral na pohled nádherný drink, ovšem byla to Bloody Marry, pití, které bytostně nesnáším. Jenomže kdo se má v té pitomé azbuce vyznat? A na obrázku to bylo krásně červené s třešničkou a jahodou, ačkoliv Bloody Marry se obvykle zdobí rajčetem (a s tím mi to taky donesli). No nic, tak jsem jim to vrátil a objednal si pití jménem „Negři“ :o) Asi bylo jenom pro černochy, byla to síla – led, rum, vermuth a ještě jeden alkohol, červený, sladký, začíná na M a dává se i do Tequilla Sunrise, akorát mu teď nemůžu přijít na jméno. To vše zalité sodovkou (sifonem) a silné jako čert. No, vůbec mi to nevadilo, protože jsem zmerčil, že Johny pouští v televizi EuroSport, kde byl zrovna zápas Liberce se Schalke, takže silné pití bylo potřeba – srdce mi ke konci bušilo jako zvon. Škoda, že to nedopadlo. Asi jako celý náš den, tolik smůly jsem v Bulharsku nezažil, i když náladu mi to ani náhodou nezkazilo.