úvodní stránka

 Praktické info:
- Info o cenách
(jídlo, pití, pláže...)
- Kurzovní lístek
kde výhodně směnit
- Mobily a internet
vše o komunikacích
- V restauraci
(jak to chodí...)
- Mapa Primorska
(+ důležitá místa)

 Deníček:
- Neděle 3.8., den 1.
- Pondělí 4.8., den 2.
- Úterý 5.8., den 3.
- Středa 6.8., den 4.
- Čtvrtek 7.8., den 5.
- Pátek 8.8., den 6.
- Sobota 9.8., den 7.
- Neděle 10.8., den 8.
- Pondělí 11.8., den 9.
- Úterý 12.8., den 10.
- Středa 13.8., den 11.
- Čtvrtek 14.8., den 12.
- Pátek 15.8., den 13.
- Sobota 16.8., den 14.
- Sobota 17.8., den 15.

- Fotogalerie
 
Neděle 10.8., den 8.

A nezaprší a nezaprší. Ne, že by mi to vadilo a zdá se, že ani zdejším usedlíkům – zřejmě rolnictví neživí nikoho ze zdejších obyvatel. Od už osmý den, co jsme v Primorsku, totiž slunce pálí od rána do večera, ve stínu může být tak kolem dvaatřiceti stupňů. Nechápu, že holkám bylo v průběhu týdne ve stínu když zafoukal větřík chladno, to mě je vedro pořád, od rána do noci a lepší je to snad jen k ránu, neboť v noci se ochlazuje někam k patnácti stupňům, možná i míň (teploměr tady nemáme, ale při otevřeném balkónu je nutné se nad ránem přikrýt lehkou dekou, jinak je zima).

Plánovaný východ slunce jsem opět prospal. Asi si nařídím budíka, protože jinak na čtvrt na sedm, kdy by tady mělo vycházet slunce, nevstanu (hlavně než dojdu k majáku a navíc slunce určitě začne vycházet dřív – to abych vstával v pět!). Už skoro budu jako holky, když letěly zpět do Česka – ale psaly, že dorazily v pořádku. Aspoň že tak.

Dnes jsme okupovali okraj severní pláže, pochopitelně ten nejvíce osídlený, neboť tam sídlí hlavní schodiště (od hotelového komplexu Perla Plaza). Naši sousedi ze všech stran byli překvapivě samí Češi. Ne že bych to mezi vlaječkami CK Alexandria nečekal :o) Překvapila mě spíš jejich chuť utrácet, kukuřici si dali snad všichni, někteří nepohrdli ani sladkýma preclíkama (nevím, jak jinak ty kulaté loupáčky výstižněji pojmenovat). Jen do rybiček, krevet a krabů se moc neměli – upřímně ani já, rozený experimentista, jsem už po zkušenostech s krevetama na ulici neriskoval. Namísto toho jsem konečně sehnal Cacu v pouličním prodeji jedné restaurace u hlavního schodiště na severní pláž. Bohužel to nebyla ta prvotřídní kořeněná a čekal jsem na ni čtvrt hodiny. Ach jo, že by opravdu vymřely, jak mi tvrdil prodavač v grill-baru na pláži, který se mi místo Cacy snažil podstrčit „prvotřídní klobásku“?

Moře bylo čisté i dnes, takže rovnice severní pláž = moře plné řas, jižní pláž = čisté moře, neplatí. Prostě někdy na ně narazíte (už byly i na jižní), někdy (v našem případě naštěstí většinou) ne. Zklamaný jsem byl kvůli tomu, že nebyly skoro žádné vlny. Většinou visí na plavčíkovských budkách červená vlajka (jakože velké vlny, když vám někdo bude tvrdit, že to znamená zákaz vstupu do moře, nevěřte mu, maximálně vás vyhodí s lehátkama :o)), dneska byla jenom žlutá. I když, jednu velkou vlnu jsem podcenil a facku jsem dostal i se žlutou vlajku, takže to zas tak hrozný nebylo.

Horší to bylo s pláží. Poprvé jsme narazili na nějaké divné malé brouky. A nebylo jich málo. Lozili všude kolem, i po nás. Po ručníku, po nohách, po rukách. Nekousali, ale nebylo to zrovna dvakrát příjemné je neustále odpinkávat. Jednoho jsem zkusmo rozmáčkl a divně smrděl. Jako by se živil olejem nebo něčím takovým. No, pláž mezi vlajkama jsem zavrhl, zítra půjdeme buďto na jižní, nebo pod plátěné slunečníky na severní (navíc si chci dát masáž a u Alexandrie masíruje takovej starej černoch, zatímco u plátěných slunečníků prvotřídní Bulharka). Akorát tam v písku asi nepotkáme malého škorpiónka, jako se nám to podařilo dnes, ale i bez toho se dá žít.

Jo a taky jsme viděli záchody. Jeden chemický přistavili kousek od východu u vlajek Alexandria, jedna budka je bokem od tržiště u hlavního schodiště. Ale stejně tam nikdo nechodí.


Po dni flákání se na pláži jsme dnes, osmý den pobytu, vyrazili do restaurace, která tu má reklamu na každém sloupu – restaurace PRAHA lákající na české speciality „jako od maminky“ (snad to není ta maminka z Futuramy :o)). Celou dobu pobytu jsem to chtěl vyzkoušet, jen holkám se tam nechtělo kvůli tomu, že se bály, aby tam nebylo draho, případně aby tam nenabízeli jen české jídla. No, byla to chyba. Restaurace Praha je v mých očích nejlepším stravovacím zařízením v celém Primorsku (minimálně z těch, které jsem už navštívil, a bylo jich tuším už deset). Mají tam bohatou nabídku bulharských specialit (dali jsme si šopák a hranolky posypané sýrem), mořských příšer (neodolal jsem smaženým škeblím) a samozřejmě i českých jídel. Nechyběla svíčková, vepřo-knedlo-zelo, rajská s paprikou, kuře na paprice atd. Nic z toho jsem nechutnal, ale lidé okolo, kteří vychutnávali českou kuchyni v Primorsku, se jen oblizovali, takže soudím, že to bylo stejně dobré jako naše bulharské speciality. Jen si dejte pozor, pokud jste zvyklí na sladkou smetanovou rajskou omáčku z protlaku atp., protože tady je rajská z rozvařených a rozmačkaných rajčat (včetně semínek atp.) a chutná spíše dokysela. Krom toho mají i několik českých piv – ne točené, ale v plechovkách, konkrétně Staropramen, Budvar, Pilsner Urquell, Krušovice a nějaké staročeské pivo, cena plechovky je 2,5 LEV (uznávám, to je drahé, ale zase šopák stojí 1,50 LEV, polívky okolo 1 LEV, hlavní chod okolo 3-4 LEV, české speciality 4-5 LEV, to je na Bulharsko hodně příjemná cena). Jídelní lístek je v bulharštině, češtině a němčině a personál mluví i rozumí česky. A jak už jsem napsal, velmi příznivé jsou i ceny. Restauraci Prahu jsem zařadil v žebříčku nad „Na Růžku“ a to už je co říct.

Z restaurace jsme zamířili do Českého informačního centra koupit noviny a zájezd do Sozopolu na úterní večer. Cestou zpátky do hotelu jsme chtěli koupit lístky do cirkusu Arena, který přijel do města. Bohužel dneska hráli poslední představení, které bysme jednak stíhali jen taktak a druhak jsme byli úplně přejedení. Chytře jsem měl cirkus naplánovaný na zítřek, ale jak je člověk jednou na dovolené, nesleduje datum a tak se může stát, že mu některé zajímavé atrakce uniknou. No co, beztak to byl malý cirkus, tak snad někdy jindy a někde jinde. Alespoň jsem dneska pochytil tři zajímavé situace z bulharských silnic.

1) taxikáři seřazení na náměstí nemají zapnutý motor jako pražští, a to ani při popojíždění. O délku vozidla, které odjede se zákazníky, se sice posunou, ale auto tlačí ručně – aby ušetřili na benzinu. Jinak se ale jedné zdejší rodině potvrdilo to, o čem jsem psal v souvislosti s cestou do Burgasu – taxikáři v Bulharsku jsou dost podvodníci a turisty mnohdy dovezou na místo, kam ani nechtějí. Naúčtují jim cenu a když nechtějí zaplatit s tím, že nejsou na místě určení, taxikář vyhrožuje, že je zaveze za město a nechá je tam, takže turistům beztak nic jiného nezbývá.

2) pokud řidič použije blinkry, což se tady stává málokdy, většinou si toho všimnu (právě proto, že to je tak výjimečné). Po dnešku už ale nelze věřit ani blikajícímu autu a stále platí pravidlo řídit se tím, kam se točí kola. Nějaká stará rozhrkaná lada, jejíž motor kvílel na sto honů hůř než leckterý brzdící autobus MHD v Česku, totiž sice blikala jakože odbočí doleva, ale křižovatkou suverénně projela rovně.

3) silnice jsou tady v katastrofálním stavu. Příčné prahy nejsou značené a je to vlastně jen betonový zvýšený pás na silnici. Pokud náhodou kopou elektriku nebo telefon, mnohdy po sobě ani silnici nezabetonují a pak z toho vznikají komické situace. Kousek od našeho penzionu projížděl rozhrkaný Wartburg se dvěmi ženami: Řidička suverénně vystrčila ruku z okna, jakoby chtěla někomu mávat, ovšem když vjela do díry, které jsou tady na každém kroku, málem si tu ruku zlomila, jak se jí vymrštila v okýnku. A tak radši přestala machrovat a řídila oběma rukama. A co z toho plyne? Že jsem tady viděl hromadu Čechů a Slováků autem. Jednak je obdivuju za jejich odvahu, druhak ale všem doporučuju: zvolte raději letadlo než pětatřicetihodinovou cestu, během které si buďto auto zničíte, nebo vám ho vykradou/ukradnou.